Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Neútěšná, nehostinná, jinozemská krajina Islandu příliš neasociuje slovo „úrodný“, ale jakmile přerámujeme z agrikultury na extrémní metal, je rázem všechno jinak. Podobně jako tamní filmový průmysl, i islandská metalová scéna produkuje další a další talenty, které dokáží spojit drsnost se svébytnou poezií ostrova, kde je všechno tak blízko, a přesto tak daleko.
HELFRÓ jsou další zplozenci mocné islandské black metalové líhně, která obzvlášť v posledních letech neúnavně produkuje jeden zajímavý projekt za druhým. Duo tvořené bubeníkem a mozkem kapely Ragnarem S a kytaristou / basákem Símonem Þ vtrhlo na scénu neurvale v roce 2020 famózní eponymní deskou, která by se s trochou nadsázkou dala popsat slovy „kdyby ENSLAVED nahráli Eld o 23 let později“. Infernální, vichřičný black metal, který nepředvídatelně meandruje, občas vpustí dovnitř silný závan severského folklóru a neúnavně bičuje krajinu nádherně svištivými riffy… co vám budu… okamžitá láska.
O tři roky později se Islanďané hlásí s novinou „Tálgröf“ a na první poslech je jasné, že tahle kapela nabírá trajektorii podobnou krajanům a žánrovým souputníkům MISÞYRMING – co deska, to malinko pozměněný žánrový přístup. Pokud debut pevně kořenil ve druhé vlně severského blacku, novinka otevřeněji flirtuje s kadaverózním death metalem staré školy. Zvuk se naostřil, větší prostor dostávají vokální kontrasty mezi Ragnarem a Simonem. Jeden z vokálů je posazený víc sonorně, druhý zas drásá havraním krakorem. Tahle receptura je známá už z prvotiny, ale „Tálgröf“ více sází na jejich polaritu.
Ta se výrazně promítá i do práce s tempem, které je oproti blitzu předchozí řadovky přeci jen více usazené v drásavých středních polohách a prudkých zásecích kytar (studujte např. tracky „Fláráð Fræði“ a „Fangelsaður í Tilvist að Eilífu“). Tvrdá valba dvoukopáků, houpavé riffování a těžkotonážní rytmika se nádherně přelévá do charakteristických blackových tremol a melodických hymnů, jaké tradičně spojujeme se severem.
Už „Helfró“ představilo tuhle kapelu jako mistry agresivní konzistence, kteří dovedou spojit agresi a variabilitu. Novinka, která je zemitější a old schoolovější, z téhle pověsti nic neubírá. Stále je tu dost prostoru pro vkusně zapojené infernální samply i jemné folklorní prvky („Sindur“, „Ildi Óhreins Anda“), které jsou zapuštěné do ledového masivu, v němž zatuhlo bahno dávných věků a nepokojné kontury tvorů z hlubin.
Subjektivně pro mě zůstává debut nepřekonán, i proto, že tradiční severský black oblibuju víc než old school death metal. Ten nádherně ponurý feeling a tryskající agresi ale HELFRÓ bezpečně drží i po lehkém faceliftu. Pro mě jedna z nejlepších extrémních nahrávek roku 2023!
STEVEN WILSON - Presents Intrigue: Progressive Sounds In UK Alternative Music 1979-89
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.
Hezky uchopil Mark Tremonti nové album. Často jako by dominantně riffující kytara sváděla souboj s jeho přesvědčivým vokálem. Důrazné a současně melodické album, které je možno definovat jednoduchým konstatováním - moderní a přesto klasický heavy metal.
Tohle album ukazuje, že zřejmě nejen samotná skupina, ale i vlastní jednoduše melodický deathmetalový styl se zdá značně vyčerpaný, alespoň pokud se dělá takto klišovitě, jako to předvádí současní THE BLACK DAHLIA MURDER. Hodně vlažné je to.
Obávám se, že tohle je jediná filmová verze Homéra, kterou jsem potřeboval vidět. Není bez chyb, ale tahle pomalá, temná a rozbolavělá věc dokáže zasáhnout na komoru. I proto, že vysekaný Ralph Fiennes je dokonalý Odysseus. Komorní drama o vině a PTSD.